Slavná auditoria

Poměrně často se v cyklu Slavná auditoria, věnovaném koncertním sálům či operním domům u nás či ve světě, vydáváme na pomyslných křídlech hudby do dálek. K podobným toulkám patří výpravy do Jižní Koreje či Jižní Afriky, do Austrálie nebo do Číny, o Japonsku či Spojených státech Amerických ani nemluvě. V dalším dílu pořadu ale uděláme výjimku, i když vlastně jen napůl. Opět totiž vyrazíme do zahraničí, tak jako vždy během prvního týdne v měsíci. Ale zároveň...

Skladatel, klavírista a dirigent, do jehož muzea se dnes vypravíme, byl v mnoha ohledech jedinečnou osobností. Pozornost svého okolí upoutával už tím, že měřil bez dvou centimetrů dva metry. Jeho ruce měly, jak známo, nevídané rozpětí, svými prsty obsáhl při hře na klavír ohromné množství kláves – a protože této schopnosti bohatě využíval při komponování, bývají jeho skladby pro tento nástroj pro mnohé interprety zapeklitým úkolem.

"Kdykoli se buď za prací nebo za zábavou vydávám na pražský Žofín, kam jsem kdysi chodíval i se psem, nikdy nezapomenu zabloudit očima přes pravé rameno Vltavy. A z krásného defilé majestátních obytných domů, tvořících zástavbu od Národního divadla až na roh Myslíkovy ulice, se vždy zaměřím na ten, který je pro mě nejzajímavější. Protože spojený s hudbou.", říká autor pořadu Slavná auditoria Jiří Vejvoda.

Dávné úsloví „když se jaro zeptá...“ si symbolicky spojujeme s přípravou na nadcházející roční období. Kdysi, za dob převážně zemědělských, se vztahovalo k zimě jako k té části roku, kdy sice bylo vhodné i možné odpočívat, ale nikoli zcela lenošit. Protože být zimním zápecníkem by se se šeredně nevyplatilo na jaře. Poněkud jinak, a dá se říct že i složitěji, to mají organizátoři dvou vzájemně propojených festivalů v jihočeské Třeboni. Na čele s ředitelkou Irmou Mrázkovou a dramaturgem Petrem Nouzovs...

Téměř nekonečný je výčet překrásných operních domů, vybudovaných kdysi po celé Itálii. Zdaleka přesahuje naši obvyklou znalost několik nejznámějších pojmů, jakými jsou milánská Scala, benátské La fenice nebo neapolské Teatro di San Carlo. Především v devatenáctém století patřila totiž opera k nejoblíbenějším zábavám italského obyvatelstva, takže operní domy vyrostly i ve městech o několika desítkách tisíc obyvatel. Dodnes oslňují svou krásou – a v poměru k počtu místních obyvatel i překvapivou velikos...

Jedním z hudebních dat roku 2025 se nejen ve Vídni, ale po celém světě stala sobota 25. října. V ten den si milovníci zdánlivě lehké hudební Múzy připomněli kulaté výročí. Roku 1825, tehdy to bylo úterý, se 25. října ve městě nad Dunajem narodil Johann Strauss mladší.

Za hudbou ve – svého druhu – neobvyklých koncertních prostorách dnes zamíříme do blízkosti jihomoravské Lednice či Ostravy. A nakonec se vrátíme do Prahy. Co ovšem tato místa, kde tu a tam zní klasika, vlastně spojuje? Bráno zeměpisně, nacházejí se na mapě naší země jako by v pomyslném trojúhelníku. Z Lednice ležící blízko hranic s Rakouskem je to do Ostravy, rozkládající se nedaleko Polska, dobrých dvě stě dvacet kilometrů. Z Ostravy jich musíme na cestě do Prahy zvládnout po D1 bezmála čtyři stovky, což – jak si vždy...

Za dalším z hudebních festivalů, zaměřených na oblast klasiky, se vydáme bezmála sedm set kilometrů východním směrem. Do druhého z největších slovenských měst, kterým jsou – hned po Bratislavě – Košice. Zkusme se ale předtím podívat festivalům pod pokličku v tom smyslu, kdo je pořádá, proč tomu tak je a co z toho vyplývá.

Necelých padesát kilometrů od sebe dělí dvě významná města v Belgii. Bruggy ležící na severozápadě země a Gent situovaný o něco jižněji. Obě vynikají pozoruhodnou historií, ale stojí za návštěvu i kvůli své současné architektuře. Nápadité a v nejednom případě objevné. Platí to kromě jiných staveb také o dvou koncertních sálech, za kterými se dnes vypravíme. Concertgebow v Bruggách je moderní, tvarově strohou, ale uvnitř přívětivou budovou. Zato hudební centrum Biljoke v Gentu zaujme neotřelým propojením někdejší nemocnice s reko

Necelých osmnáct kilometrů od sebe, blízko někdejší zemské hranice mezi Čechami a Moravou, leží dvě z nejkrásnějších měst nejen v rámci Východočeského kraje, ale celé naší země. Litomyšl a na jih od ní Polička. Právě zde se narodil velikán české hudby Bohuslav Martinů.

Opakuje se to každý rok. S koncem června se koncertní sály zavřou – a pokud do nich během léta nevkročí opraváři, zůstávají pod zámkem až do prvních zářijových dnů. To ale neznamená, že se koncertní život na dva měsíce zastaví. Přichází totiž doba letních festivalů či jednorázových hudebních večerů. V zahradách, v parcích. Na náměstích, která se promění v koncertní síně pod širým nebem. Se vším kladným i záporným, co to obnáší.

„Každou noc sestupuje bůh Hypnos na Zemi, se svou matkou se tiše prochází a na všechny živé tvory sesílá spánek, který je zbavuje trápení a starostí,“ píše se v knihách o řecké mytologii. Například v té, kterou na toto téma sepsal - zároveň odborně i srozumitelně – jeden ze zakladatelů naší literatury faktu Vojtěch Zamarowský.

Byli, a ještě trochu jsou, v Paříži přítomni tři. Nikoli ovšem bratři. Naopak přímí konkurenti. Původně – a zčásti dosud – vysoce cenění výrobci klavírů, ať už pianin či křídel; také ovšem harf a případně dalších hudebních nástrojů. Pánové Pleyel, Gaveau a Érard. Co je spojovalo a co je naopak rozděluje?

Modřence, trnky, mateřídoušky; hlohy, pryšce anebo vřesy. To vše lze najít v jednom z největších pražských parků, kterým je přírodní rezervace Divoká Šárka. A ke krásám přírody, jmenovitě skalnatých úbočí Šáreckého potoka, soutěsky Džbán a Čertova Mlýna, přibývá jednou do roka jedinečný hudební počin. Vždy v první zářijovou sobotu míří do Divoké Šárky tisíce příznivců české opery, aby si v jedinečném prostředí vyslechli některé z děl Bedřicha Smetany nebo Antonína Dvořáka. Vesměs v podání sólistů...

Které z německých měst je největší, co se počtu svých obyvatel týká? Které je nejlidnatější? Asi bychom předpokládali, že po spojení západní části s východní je jím německá metropole Berlín. Čítající dnes tři a půl milionů obyvatel nejrůznějších národností. Které německé velkoměsto ale zaujímá druhou příčku? Možná bychom tipovali Mnichov. Jistě, se svým půldruhým milionem obyvatel, kterým se rovná Praze, je významným centrem. Za pomyslně stříbrným velkoměstem se ale musíme vydat na sever Německa. Tam, kde...

Na cestu za koncertním sálem se v dalším dílu pravidelného pořadu Classic Praha vydáme prostřednictvím bonmotu. A záhy vyplyne, proč... Víte, jaký je rozdíl mezi diplomatem a dámou? Když diplomat říká ano, myslí možná. Když říká možná, myslí ne. A ne neříká, protože by to nebyl diplomat. Když dáma říká ne, myslí možná. Když říká možná, myslí ano. A ano neříká, protože by to nebyla dáma.

Tnetokrát nás čeká nikoli jeden, ale dva virtuální výlety. Cosi – vlastně kdosi – je ovšem spojuje. Podrobněji se budeme zabývat až druhým z nich. Ale ani ten první by neškodilo ochutnat – doslova ochutnat - kdyby to ale nebylo odtud tak daleko. Vzdálenost z Prahy do Portlandu v americkém státě Oregon totiž měří přes osm tisíc kilometrů.

Při pátrání po koncertních sálech či operních domech světa se někdy vydáváme „za humna“. Do Bamberku, Drážďan či Vídně. Tentokrát prozkoumáme tři z prostor pro klasickou hudbu v rámci světadílu opředeného jedinečnostmi. Přestože v tamním způsobu dorozumívání převládá španělština či portugalština, mluví se na tomto kontinentu dalšími tři sta sedmdesáti domorodými jazyky. Nalézá se tam pohoří Andy, vinoucí se od severu k jihu. Anebo deštný prales, sice dlouhodobě ohrožovaný těž...

Narodil se na území dnešního Rakouska, měl ovšem předky ze Slovenska; mluvil převážně německy, žil v Paříži a ve Výmaru, zemřel v Bayreuthu. V Budapešti pobýval jen občas. A přece právě tam vzdali nejvýznamnější hold mu formou muzea a dokonce i výzkumného centra, zkoumajícího jeho dílo. Tématem dnešního výletu za hudebními muzei je takto vytvořený, doslova zhmotnělý odkaz skladatele a klavíristy Ference - či, chcete-li – Franze Liszta.

Před časem překvapila informace, kde se v Praze nalézá jediný kostel, zasvěcený jedné z klíčových ikon naší víry, svaté Anežce. Člověka mýlí areál v historickém centru, kde se kromě jiného nachází Anežčin klášter. Jenomže kostel, do kterého zamíříme díky hudbě v něm tu a tam provozované v dalším dílu pořadu Slavná auditoria, je dominantou úplně jiné části metropole. Vydáváme se na Spořilov.

Za mezinárodní soutěží v oboru klasické hudby v dalším dílu pořadu Slavná auditoria zamíříme na sever Itálie. Do města na řece Talveře. Tato soutěž má za pětasedmdesát let své existence ve světě klavíristek a klavíristů výbornou pověst. Už proto – i když nejen proto – že je ve svém názvu zaštítěna významnou osobností jménem Ferruccio Busoni.

Další cesta za koncertním sálem ve světě se bude týkat metropole na Seině či Města světel, jak se Paříži občas přezdívá. A zahájíme ji ohlédnutím za dvacátými lety dvacátého století. Nejen proto, že tehdy byl Salle Pleyel, protože o něm bude řeč, postaven.

Několikrát do roka se pevné tématické schéma pořadů cyklu Slavná auditoria uvolní. Nastává to v případě, že pondělí, kdy má pořad premiéru, je v daném měsíci pět. V tom případě opouštíme koncertní sály či operní domy u nás a ve světě, také však hudební festivaly či muzea, a můžeme si dopřát takříkajíc volnou jízdu. Na volné téma.

V encyklopediích je zásadně uváděn jako rakouský skladatel, klavírní virtuóz a pedagog. Většinu svého života prožil ve Vídni. Přesto tam po něm nenajdete stopu, která by stála výrazněji za řeč. Zato si na něj před lety vzpomněla jeho rodná Bratislava, která se ovšem v době, kdy přišel na svět, jmenovala Prešpurk. A vytvořila mu malou, ale půvabnou Pamětní síň. Řeč je o muži jménem Jan Nepomuk Hummel.

Tři sta kilometrů daleko od Prahy leží cíl cesty, kam se vydáme v dalším dílu přadu Slavná auditora. Z toho sotva polovinu vzdálenosti se jede po dálnici. Zbytek trasy bývá poněkud náročný. Trasa se vine kolem Bruntálu a Rýmařova, směřuje ke vzdálené Opavě. Když se však mezitím objeví na obzoru pohoří Nízkého Jeseníku a hranice s Polskem, znamená to, že se konečně blížíme ke zvolenému městu. A tím je Krnov.

K tématu dalších toulek slavnými světovými hudebními auditorii se tentokrát dostaneme zdánlivou oklikou, a sice poctou třem předmětům. Lokomotivě, malířskému stojanu a plochým štětcům. V čem tkví souvislosti, co je spojuje? Osoba slavného malíře, samotářského impresionisty Paula Cézanna. 

Snad každý, kdo se alespoň trochu zajímá o klasickou hudbu obecně a o operu zvlášť, dokáže vyjmenovat několik operních divadel v Itálii. Milánská Scala, neapolské Teatro di San Carlo nebo benátské La Fenice. To jsou jedny z nejslavnějších. Jenže špička vždy vyrůstá ze široké základny, nerodí se na pusté pláni. A pokud pro zemi ve tvaru holínky platí, že je opravdu „matkou oper“, pak to dokládá nejen bezpočet operních děl a působivý výčet operních skladatelů. Svůj velký význam má i široká síť operních domů, div

Muzea, která se soustřeďují na oblast klasické hudby, se dají dělit do několika skupin. A ne že by jedna byla lepší než druhá – každá z nich má něco do sebe. Velikost muzea a jeho sbírky je důležitým měřítkem; na první pohled zřejmým, nikoli ovšem vždy rozhodujícím. Vždyť efektní a objemná podívaná ještě nezaručuje zážitek, jaký si může návštěvník odnést z menší, ale svým dopadem emotivnější expozice. Podstatné je také to, zda se její tvůrci vydali tradičním směrem, kladoucím dů...

Starořecké Athény jako symbol už u nás – coby přezdívku - v souvislosti s jedním městem máme. S odkazem na dávné sídlo vzdělanosti i kulturnosti se jím vesměs právem dlouhodobě pyšní hanácká Kroměříž. Což je poměrně známé. Nejen na Moravě, ale i v Čechách však existuje sídlo, kterému reminiscence na staré Řecko sluší. A to jak vzhledem k minulosti, tak – po jistém odmlčení – dnešku. Řeč je o „Athénách východních Čech“ neboli o Chrudimi. Uvelebené na rozhraní Železných hor, zrovna tak ne...

Existují v naší zemi dva jevy, doslova fenomény. Oba se kromě jiného týkají hudby a byly v mnoha místech České republiky či někdejšího Československa, navzájem propojeny. Jedním jsou „lidušky“, jak se láskyplně říká Základním lidovým školám, ve kterých děti objevují a rozvíjejí jak hudbu, tak výtvarné obory či dramatické obory a tanec. ZUŠky tvoří první stupeň hudební výchovy, ze kterého mohou ti nejlepší pokračovat na konzervatořích. A nejvybranější i nejurputnější z nich poté třeba na HAMU v Praze, JAMU v Brně anebo – pokud se to podaří – i...

Další výlet v rámci pořadu Slavná auditoria nás zavede do operního domu v Ženevě, po právu okázale pojmenovaného Grand Theatre, Velké divadlo. Ženevské Velké divadlo, které sídlí v historickém srdci města a přitom nedaleko ústí řeky Rhony do zdejšího jezera, patří minimálně v rámci Evropy k významným institucím zaměřeným na operu, balet a příležitostné koncerty či divadelní představení. Má dost finančních prostředků na to, aby si v rámci operních představení či cyklů trouflo na velkokapacitní projekty.

Skladby pro sólovou trubku od osobitého francouzského skladatele André Joliveta hraje vynikající trumpetista Éric Aubier. Éric Aubier je pozoruhodným interpretem. Jeho talent ho už ve 14 letech přivedl na Pařížskou konzervatoř, kterou absolvoval v 16 letech a stal se tak tehdy nejmladším absolventem této školy. Prestiž si získal také vítězstvím v mnoha mezinárodních soutěžích a už v 19 letech se stal sólo trumpetistou Pařížské opery. Má za sebou spolupráci s mnoha významnými dirigenty, vystoupení v nejvěhlasnějších koncertních síních světa, vede mistrovské kurzy, je zván j...

Nedaleko od centra, ve čtvrti Veveří, se ve stínu velké vily skrývá nevelký zahradní domek, postavený na místě někdejší konírny. Řeklo by se, nic pozoruhodného. V Brně, o kterém je řeč, lze přece najít mnohem významnější ukázky pozoruhodné architektury na čele s vilou Tugendhat. To je zajisté pravda. Až na to, že se tato nenápadná stavba se stala na posledních osmnáct let života domovem jedné z nejvýznamnějších postav naší klasické hudby. Skladatele Leoše Janáčka.

Právem se Česká republika pyšní dodnes tím, že zde mezi dvěma světovými válkami působili špičkoví architekti. Ať už naši či zahraniční. A vytvořili zde skutečné skvosty soudobého stylu. Zároveň strohého, funkčního, ale přitom esteticky čistého a působivého. Řeč je přirozeně o funkcionalismu.

Že bývají Velikonoce oslavou lidových zvyků a vítáním jara, je nabíledni. Existuje však jedno město, mimochodem krásné, ležící poměrně nedaleko od nás, kde se velikonoční týden odehrává i ve znamení hudby. Co hudby, doslova hudebního hodokvasu, který tam ovšem – díky povznášejícím tónům i zaměření některých večerů - nenarušuje období, ve kterém jinak vrcholí půst. Míříme do Salcburku, jenž od Prahy dělí necelých čtyři sta kilometrů. A vítá nás Salcburský velikonoční festival, onen menší a mla

Tentokrát se v rámci cyklu Slavná auditoria vypravíme už podruhé do Londýna. Přesněji na jižní břeh řeky Temže, do oblasti souhrnně nazývané South Bank. Do jejího kulturního centra, zároveň ovšem do jeho bezprostředního okolí. Minule jsme navštívili největší z koncertních sálů této oblasti, jakým je už od 3. května 1951 Royal Festival Hall pro dva tisíce sedm set diváků. Tentokrát v jejím bezprostředním okolí poznáme – alespoň letmo – další dva. Třikrát menší Queen Elizabeth Hall a výrazně komorní Pur

V další dílu pořadu nás Jiří Vejvoda pozve do jihofrancouzského Cannes. Nekonají se tam jen proslulé filmové festivaly. Ve stejném paláci z betonu a skla, vévodícím přímořskému nábřeží, se dvakrát do roka odehrávají velké mezinárodní akce zaměřené na obrazové, rozuměj televizní či filmové, ztvárnění hudby. Včetně klasické. Jmenovitě říjnový MIPCOM a pozdně lednový či raně únorové MIDEM.

Čtyřicet kilometrů severovýchodně od Milána – a dvakrát tak daleko od jezer Garda či Maggiore – se rozkládá město, z něhož je při dobrém počasí výhled na panorama Alp. Jmenuje se Bergamo. Dnes v něm žije kolem sto dvaceti tisíc obyvatel. Kdoví, kolik jich bylo koncem osmnáctého století, když tam 29. listopadu 1797 přišel na svět zdaleka nejslavnější rodák místní historie. Vedle Gioacchina Rossiniho a Vincenza Belliniho jeden ze tří velmistrů operního bel canta. Gaetano Donizetti.

Ať už se v cyklu Slavná auditoria vydáváme na vlnách Rádia Classic Praha do dálek či do nedaleka, v drtivé většině je naším cílem koncertní sál, případně operní dům, do nichž se vměstná několik set diváků. Často i víc než tisíc a v řadě případů takřka dva tisíce. Jistěže existují, zvlášť pro komorní či experimentální hudbu, též sály s kapacitou několik desítek návštěvníků. Ale aby se jich do hlediště vešlo pouhopouhých čtrnáct?

Psala se šedesátá léta sedmnáctého století, když z Kroměříže skladatel narychlo zmizel Heinrich Ignaz Franz Bieber, který tu dva roky působil jako první houslista zámecké kapely. Zachtělo se mu prestižnějšího angažmá v Salcburku. Odjel proto ze dne na den pod záminkou nákupu hudebních nástrojů. Ovšem bez udělení souhlasu od biskupa hraběte Lichtenštejn-Kastelkorna, které k tomu bylo zapotřebí. Aby se z přečinu vykoupil, posílal mu na zámek mnoho svých skladeb v autografu. A nevědomky tím založil tradici působivého hudebn